---

Zpráva o všedním dnu nevšedních zážitků

Ve čtvrtek ráno, jako každého dne, jsem zapnul rádio a po chvíli Radiožurnál ve výběru zpráv z denního tisku ústy moderátora oznámil zajímavý článek z Lidových novin s názvem „Slepec za volantem. Proč ne?“ Něco mi to připomnělo. Spěchám pro Lidovky, stánek je blízko, a fakt je to tam. Když je to v novinách, nemohlo se mi to jenom zdát. Rychle si ještě promnu oči a pro jistotu se štípnu. Tak se mi to podařilo.

V polovině března společnost Tyflocentrum Brno rozeslala oznámení,že 21. dubna na Masarykově okruhu v Brně uspořádá akci „Slepec za volantem“. Zúčastnit se mohou nevidomí a lidé se zrakovým postižením, kteří splňují společností vypsané podmínky a svoji přihlášku pošlou co nejdříve, protože jich bude vybráno pouze padesát.

Pocítil jsem po těle mrazení, Kdysi jsem jezdil, řídil auto. Pak přišla autonehoda. Z většiny zranění jsem se jakžtakž vylízal. Co zůstalo, byla tma všude kolem. Znají to jistě všichni, kteří jsme spřízněni podobným osudem, bez možnosti jakékoli volby. S tím tmavým světem se stále snažím navázat kamarádský vztah, snažím se pochopit svoje dnešní místo. Ta nabídka mne popíchla a chtěl jsem znovu zkusit něco, čím bych si dokázal, že možné jsou i věci zdánlivě neuskutečnitelné. Dal jsem hned dohromady všechny požadované náležitosti a odeslal e-mailem do Brna. Teď už jsem do konce března mohl jenom čekat. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl klidný.

1. dubna přišla z Brna odpověď. Byl aprílový den, ale mail aprílový nebyl, i toto ujištění v něm stálo. Byl jsem zařazen do vybrané padesátky zájemců o zážitkový kurz „Slepec za volantem“ na brněnském automotodromu. Byl jsem docela naměko. Součástí mailu byly také dispozice pro příjezd a průběh.

Ještě jsem se nezmínil, že prsty v celém zážitku má také moje žena, která pomohla tam, kde já nestačil. Je taky mým osobním řidičem, když je potřeba. Jak to u žen bývá, nesnadno se orientují v mapách a i s ukazateli směru na křižovatkách mívají problémy. Takže součástí příprav na výlet do Brna bylo i vyhledání a nastavení navigace, jíž máme naše auto vybaveno. Potom už šlo všechno hladce a ve středu 21. dubna před jedenáctou hodinou nám vrátný zvedal závoru a my zaparkovali uvnitř paddocku na automotodromu. Foukal čerstvý větřík, ale obloha byla téměř bez mráčku a sluníčko hřálo. Jak to jen ti Brňáci dělají, že si nad svoje město na nebe připlácnou slunko a ono se celý den culí, třebaže meteorologové předpovídali zataženo a přeháňky? Když jsme vyjížděli z domu, obloha se mračila a lehce sprchlo.

U stolku organizátorů, pracovníků brněnského Tyflocentra, jsem se zaregistroval, vyslechl si pokyny a hned jsem byl nasměrován k nácviku či ověření, jak zvládám volant a pedály, aby auto jelo nejenom přímo, ale i doprava nebo doleva, a to hlavně po vozovce. V několika autech brněnských autoškol už na cvičišti kličkovali mezi travnatými ostrůvky jiní účastníci. Nastoupil jsem na vyzvání do volné Fabie a instruktor autoškoly – navigátor, poté, co jsem ho ujistil, že vím, jak se auto ovládá a že jsem ještě před pár lety šoféroval, mi pověděl, jak mi bude vysvětlovat jak a co mám dělat s volantem, abychom jeli, kam je třeba. Popsal mi, jak poznám, v jaké poloze je volant (jeho ramena), aby kola směřovala přímo rovně, jaký rejd mají a jak to poznám na volantu. Ta navigace například potom při jízdě zněla asi takto: po dvaceti metrech ostrá zatáčka doprava, točte teď, víc točit, ještě milimetr, ještě milimetr, držet, držet, pomalu srovnávat, vyrovnat. Můžete trochu přidat plyn, bude přímá třicet metrů. Po deseti metrech bude levá mírná zatáčka, točit mírně teď, o milimetr zpět, srovnat do příma, nohu z plynu, lehce přibrzdit, znovu plyn, a teď brzda, neutrál, dobržďovat, a stojíme. Šlo to. Ale bylo nutné soustředit se na přesné a rychlé reagování pohyby volantu na instruktorovu navigaci. Manželka na zadním sedadle ani nedutala a mačkala palce, abych náhodou neponičil trávníky na ostrůvcích. To bylo tady, při jízdě na jedničku dvojku. Jaké to bude na dráze, přece nepojedu celý okruh na dvojku? Jako by mi instruktor četl myšlenky, povídá: „Na okruhu potom budete řadit trojku i čtyřku, pojedeme padesát šedesát, nebojte se, půjde vám to“! Neuklidnil mne, ale tím víc jsem byl napjatější a netrpělivý. Nedokázal jsem si představit, že bych se jen s pomocí instruktorovy slovní navigace dokázal v té rychlosti provléknout zatáčkami okruhu.

Ale obavy postupně přecházely v nedočkavost a těšil jsem se na to.

Bylo už po poledni a po prvních nárazech vzrušení, při němž jsem z hlavy vytlačil ostatní pocity, jsem teď dostal chuť se do něčeho zakousnout. Hostitelé připravili malý bufet s občerstvením v jednom z boxů paddocku. Spořádali jsme s manželkou po obložené bagetě, já si dovolil přidat ještě kus výborného koláče, abych uspokojil nejen žaludek, ale i svůj mlsný jazyk. A od stejného zdroje přišlo vhod teplé kafíčko. Usedli jsme pak se ženou do svého auta, zaparkovaného nedaleko, a dali se do zatrhávání odpovědí na kvízové otázky, jež pro účastníky připravili organizátoři a které souvisely se silničním provozem, s údaji o Masarykově okruhu a s možnostmi nevidomých při řízení auta. Musím se přiznat, ač nerad, že jsem byl nucen použít nápovědu po telefonu. Několik otázek mi pomohl vyřešit můj syn. S úspěšností po vyhodnocení kvízu spojili organizátoři i postup při překvapení na konci setkání. Jako uklidňující intermezzo seznámil nás, účastníky zážitků na automotodromu, příslušník policie s nebezpečími, které mohou číhat obzvláště na nevidomé a seniory, při pohybu po běžných obecních komunikacích nebo i doma v bytě při různých návštěvách.

A nastal čas mé jízdy po dráze. Nastoupil jsem do auta, připoutal jsem se, sevřel volant,sešlápl spojku, nastartoval, uvolnil ruční brzdu, zařadil a rozjel se. Vyjeli jsme na okruh a já už neměl čas na nic jiného, než naslouchat hlasové navigaci instruktora a jeho pokyny přenášet na auto. A ono opravdu jelo, jak jsem mu přikazoval. Fantastické! Manželka vzadu ani nedýchala. Už tam byla trojka, pak čtyřka. „Přibrzdit,přijde ostrá vpravo, srovnat, mírná vlevo a najíždíme do cílové rovinky, takže můžete přišlápnout plynový pedál“, slyším navigátora. Tak tedy plyn, pětka a přes své soustředění na zvládání těch kopyt pod sebou slyším svist pneumatik po asfaltu. Manželka mi potom sdělila, že jsem jel devadesátkou, když se odvážila nahlédnout mi přes rameno. A vyšla na mne ještě jedna jízda, ohromné! Byl jsem už nyní vrchovatě spokojen. Měl jsem chvílemi v tom autě pocit, jako by se rozednívalo, jako bych tu cestu před sebou skutečně zahlédl.

Když jsem dojezdil, ale už během celé naší návštěvy automotodromu, byly ve vedlejším boxu k dispozici účastníkům zážitkového dne dva ostré cestovní závodní stroje BMW M3 a Renault, pro naše otázky, k usednutí a osahání si místa pro pilota vozu. Ten pilot asi nemůže být těžší než devadesát kilo, protože by se do sedadla zkrátka nevešel.

Bylo odpoledne a sluníčko se na závětrné straně boxů opíralo docela slušně do našich tváří. Bylo příjemně a lidi se těšili na překvapení. Paní ředitelka brněnského Tyflocentra, RNDr. Bubeníčková jako vedoucí organizačního štábu, si to sluníčko také pochvalovala a odtajnila nám závěrečné překvapení. Ty dva závodní cesťáky, které jsme osahávali v sousedním boxu, nám měly být k dispozici k projetí jednoho okruhu v závodním tempu s pilotem onoho vozu. Pořadí, v jakém měli zúčastnění okruh absolvovat, určily výsledky po vyhodnocení našich odpovědí na kvízové otázky. Jako první a druhá byli shodně dva mladí pražáci, kteří to měli bez chyby. Maličko mne překvapilo, ale v skrytu duše potěšilo (aby ne!), že hned potom následovalo moje jméno s jednou chybnou odpovědí, které šéfka Tyflocentra oznámila. Po chvíli předjely před boxy oba vozy a zážitky pokračovaly. Těsná přílba na hlavu, posazení do tvrdého, ale pružného sedadla s těsným bočním vedením, přikurtování snad šestibodovými pásy, a do toho tiché předení bavoráku pode mnou. Pilot se mi představil, rychle popsal to, do čeho jsem se usadil, a odpíchli jsme se od boxů. Už to nebylo předení spokojené mžourající kočky, ale kdybych neměl přílbu, jistě bych práci vozu po zvuku, přirovnal k vrtačce rozzlobeného zubaře. Ochrana hlavy zvuk přistínila. Každá zatáčka mne přitlačila k bočnímu vedení sedadla, přestože pásy byly těsně přitaženy. V rychlejších zatáčkách se mi zdálo, že se mi oči odstředivou silou natlačují do očních koutků. Při řazení to vždy maličko trhlo, a to, překvapivě, i při řazení nahoru, ale nebylo to nepříjemné, naopak, byl jsem přece v závodním voze. Kolik nadšenců by ty dvě minutky bralo všemi deseti! Dojeli jsme, poděkoval jsem pilotovi za neopakovatelný zážitek a vysoukal se za pomoci mechanika z vozu ven. Čekali zde už další zájemci.

Nevšední den byl završen. Já i manželka jsme poděkovali paní ředitelce za potěšení z průběhu neobvyklého dne, který by i pro „koukavého“ člověka byl stejně nevšedním, v němž jim všechno klapalo jako ten motor bavoráku před chvilkou. Rozloučili jsme se i u stolečku hostitelů kde jsem jako ocenění za absolvování dnešních zážitků obdržel řidičský průkaz, psaný i braillovým písmem, platný do příští (třetí) podobné akce, za pět let.

Odcházel jsem se zvláštním pocitem osobního uspokojení, že i dnes mohu překážky přelézat, byť za pomoci ochotných a zapálených lidí. Díky jim za to.

Jindřich Mašek

---

Zpět na Automotodrom 2010