Návštěva limonádové operety Na tý louce zelený ve Znojmě, 29. 4. 2009

Když se řekne limonádová opereta, všichni víme, co od takového představení máme očekávat – spoustu humoru, zábavy, smích. S takovým představením přijelo do Znojma Jihočeské divadlo z Českých Budějovic. Zásluhou výborné domluvy s pracovnicemi Infocentra ve Znojmě jsme měli pro naše klienty vstupenky do první řady. Pro klienty se zbytky zraku je to velmi důležité, protože mohou za využití různých optických pomůcek alespoň část dění na jevišti vidět. Celá opereta je založena na slovních hříčkách a to našim klientům vyhovuje. Stejně tak jsou operetní představení oblíbená i proto, že se jedná o spojení mluveného slova s hudbou. Jihočeské divadlo k nám přijelo i s celým orchestrem, což nebývá ve Znojmě zas tak častým jevem. Mnohé operety jsou doprovázeny nahranou hudbou z reproduktorů. Ale živá hudba je živá hudba a představení hned získává jinou kvalitu.

O co se snažíme, když se s našimi klienty chystáme do divadla?

Hudební zážitek je pro lidi se zrakovým postižením sám o sobě velmi přitažlivý a rádi na operety chodí. Přesto by to ale, dle mého názoru, bylo málo – jen zajistit klientům vstupenky do divadla a doprovod. Snažím se proto vždycky dopředu domluvit se souborem, který bude vystupovat, zda by nám po představení herci umožnili prohlédnout si kostýmy a rekvizity v zákulisí. Naši klienti tak získávají daleko lepší představu o tom, co se na pódiu dělo. Musím říci, že se při takové prosbě setkávám se vstřícností, jakou jsem si dřív ani neuměla představit.

A Jihočeské divadlo toho bylo nejlepším důkazem. Po představení se to v zákulisí jen hemžilo lidmi, herecký soubor, orchestr a rekvizitáři, dohromady asi 80 lidí. Naložit všechny a všechno do 2 autobusů a 1 nákladního automobilu není žádná hračka. Přesto se nám členové divadla ochotně věnovali a nosili paní Nikol, která si jako jediná měla čas věci hapticky prohlédnout (druhá klientka musela odjet domů a klient – mladý muž, si kostýmy prohlížet nechtěl) všechno, co by pro ni mohlo být zajímavé. Ačkoliv jsme v zákulisí při zkoumání kostýmů a rekvizit pěkně překáželi, nikdo se na nás nezlobil. A tak si paní Nikol postupně prohlédla dámské šaty i pánské kostýmy, které v opeře účinkovaly, kytici, myslivecký klobouk a zlatého bažanta. Všechny tyto věci si mohla podrobně prohlédnout zblízka, osahat i vyzkoušet. A ochotný rekvizitář vysvětloval a vysvětloval. Po celou dobu jsem ho sledovala a musela jsem se obdivovat tomu, jak rychle pochopil potřeby nevidomé paní Nikol a jak bleskově se dokázal situaci přizpůsobit. Kéž by k nám Jihočeské divadlo zavítalo častěji. Doplnění sluchových a zrakových vjemů po představení ještě haptickou prohlídkou kostýmů je ideál, ke kterému je potřeba se vždy snažit alespoň přiblížit.

Děj limonádové operety Na tý louce zelený (autor Jaroslav Beneš)

Hlavní hrdinkou je slečna Alena Skalická, která přijíždí po studiích na panství svého strýce, Jana Skalického. Panství od strýce dostává a snaží se vzít do svých rukou vládu nad ním. Pomocníkem jí má být její přítel, profesor Václav Bulfínek, do něhož vkládá slečna Skalická velké naděje. Chce, aby panství bylo zmodernizováno podle posledních poznatků vědy. K ruce jí mají být dlouholetí zaměstnanci jejího strýce, Jana Skalického, hajný Jiří Štětivec, Jiří Miláček, lesní inženýr a Bruno Eisenkulka, myslivec mluvící česko – německy. Hajný Štětivec má ještě mladou a vdavekchtivou dcerku Hančí a hodnou a ráznou manželku Barborku. A jak to tak bývá, osud míchá kartami všech a vznikají zapeklité situace a nedorozumění. Ve výsledku se ale všechno končí dobře, Slečna Alena Skalická se stává paní Miláčkovou a Hančí si bere za manžela Venouška Bulfínka a všichni jsou nadmíru spokojení a veselí.