Slepotou život nekončí...
Slepotou život nekončí...
Myslím, že celá akce byla připravena velice dobře a že to zkrátka odsýpalo. Nejen já, ale i lidi se kterýma jsem mluvil byli moc spokojeni. A pocit z jízdy? Ta první byla docela nudná, protože navigátor neměl nijak velký schopnosti navigace, takže jsme celou trať projeli na trojku s max.rychlostí 60 Km/hod. a navigátor raději sáhl na volant, než by byl řekl např. "Víc do prava, můžeš přidat, ..."
Zato druhá jízda už byla o něčem jiným. Navigátor komentoval i profil tratě, např. před náma rovinka, srovnej a můžeš přidat, bude zatáčka do leva, přibrzdi, toč do leva atd., takže tady už přišlo i na větší akceleraci, přeřazování nahoru/dolů i na vnímání pocitu z rychlejší jízdy, přestože jsme jeli na rovinkách max něco přes 80. No zkrátka, bylo to špicový.
Pepa K.
Myslím si, že to byl pro všechny obrovský zážitek a že pokud to půjde, tak by se tato akce měla určitě opakovat. Já osobně z pohledu účastníka jsem např. v organizaci neviděla žádný problém. Určitě by také příště všichni uvítali více času na okruhu a čas na rozjezdy by se mohl zkrátit - samozřejmě ne pro ty, kteří by nás navštívili poprvé. Beseda s policií by se mohla mírně vynechat a získaný čas by se využil na jízdu. To ale samozřejmě záleží na vaší organizaci. Škoda jen, že byla taková zima, ale za tu vy opravdu nemůžete:-)
Může být rádi, že svítilo slunce a nebyla mlha jinak by se tato skvělá akce neuskutečnila. Celou akci hodnotím opravdu moc pozitivně.
Katka U.
Děkuji za akci, byla opravdu super. Doufám, že nebyla nejen první ale i poslední, určitě přijedu znova.
Tomáš H.
Pocit, který jsem za tím volantem měl, byl hlavně po určitém uklidnění se výjimečný v tom, že to bylo poprvé a vlastně je dost těžko popsatelný. I člověk, který nikdy neviděl, byť je s tímto stavem naprosto vyrovnán, někdy zalituje, že nevidí. Po včerejším prožitém zážitku se to stalo i mně.
… v tom zalitování bylo spíš takové to nereálné přání, že by bylo fajn, kdyby to bylo jinak (daleko nostalgičtěji to, myslím, prožívali někteří z těch, kteří za tím volantem kdysi jako vidomí seděli). A neodnesl jsem si indispozici, ale naopak spíše euforii a to dokonce až takovou, že jsem ještě v autobuse Jiříkovi říkal, že když už jsem si mohl zkusit tu jízdu za volantem auta, tak že bych se už teď odvážil i na seskok padákem. Už jsou to tři dni a pořád mě to drží! Zkrátka těch pocitů s tím pro mě opravdu výjimečným zážitkem byla celá řada a výsledek je veskrze pozitivní. Kdyby se podobná akce opakovala, už teď si rezervuju místo, protože bych už nešel do něčeho úplně neznámého a mohl bych si to ještě víc a zase trochu jinak užít.
Jirka M.
Akce byla naprosto skvělá. Vše klaplo bez problémů. Škoda, že jsme nemohli jezdit déle. Děkuji za tuto možnost.
Kalman H.
Byl jsem s kurzem velice spokojen. Pozitivně mě překvapila úroveň instruktorů. Zažil jsem dva, jejich přístup byl mírně odlišný, ale oba se v maximální míře snažili o co nejmenší fyzické zasahování do jízdy, což je obdivuhodné a žádoucí.
Takže díky moc, pokud máte možnost toto poděkování předat i instruktorům, byl bych velmi rád. Nezbývá než si přát: kéž se taková akce neuskutečnila naposledy!
Luboš Z.
Hned jak jsem usedla za počítač píšu svoje dojmy z akce. A říkám rovnou. Skvělé! Super! Jen víc takových lidiček, kteří plní druhým jejich sny.
Než jsem přijela bála jsem se, že to prostě nezvládnu hledat auta parkoviště okruh! Ale slečny, které tam neustále kmitaly mne brzy zbavily strachu, že se ztratím. Líbil se mi systém těch registračních listů připnutý na našich kabátech. Je to nejlepší způsob, jak si při tolika lidech neudělat zmatek v jednotlivých částech akce včetně jídla. Mimochodem za bagetky a tatranku moc děkuji. S tak bohatou svačinou jsem ani náhodou nepočítala. Auto jsem zkoušela řídit poprvé. Můj instruktor byl řidič bílé škody felicie. Měla jsem v podstatě štěstí. Se mnou jel také redaktor motožurnálu, který mé zaučování nahrával. Mě to bylo k radosti, chtěla jsem si taky nahrát na diktafon jak mi to jde nebo nejde ale ten potvorák se nějak neměl k práci. Tak mi redaktorská přítomnost přišla náramně vhod. S panem redaktorem jsem se také dohodla, že mi celou jízdu tedy zácvik pošle jako mp trojku na cd. Někdo by to mohl považovat za infantilismus, ale tak jako si lidé vozí foťáky kamery a natáčejí z dovolených a akcí kde co, já co si mohu nahrát nahrávám. Ano, je pravda, paměť mám dobrou a v hlavě si zážitky neustále přehrávám, ale není nad to si to naživo ještě jednou pustit a tak ještě zintenzívnit ten prožitek. Takové nahrávky mne dopují v časech, kdy život není zrovna super.
Ale abych se vrátila k tématu. Můj pan instruktor byl velmi pečlivý člověk dost důsledný. Snažil se mne učit stejně jako by učil budoucího řidiče. Ze začátku se mi zdálo, že nemám dost rukou na zapnutí bezpečnostních pásů nebo že se do nich šněruju úplně blbě nebo jsou nějak asi na mou korbu krátké. Ale nakonec se vše zvládlo. Ukazovali jsme si, jak se odvíjí horní pásový řemen vedoucí šikmo přes levé rameno prsa k pravému boku když se tělo plynule předklání a jak to funguje při nárazu. Seznámil mě s některými prvky ovládání na palubní desce, já už jsem ale byla žhavá do ježdění a tak jsme začali probírat pedály volant ruční brzdu a nešťastnou řadící páku o které se mi bude zdát ještě hodně dlouho. Lituji, ale nebyla jsem schopná si do hlavy zafixovat jednotlivé pozice rychlostí. Dnes umím jen zařadit jedničku vrátit na neutrál a nahodit zpátečku. Možná, až si to své cédéčko ze zácviku pustím, přeci jen mi dojde, kde ty jednotlivé rychlosti jsou. Nastartování mi nějak nešlo, i když se to zdá věc triviální - otočit klíčkem. Na protočení v mých prstech šel těžko. Vysvětlili jsme si pedály. A pak už se začalo jezdit. Rozjíždění a zastavení šlo hladce, jen jednou poprvé jsem si trošičku zaškubala, což mě trochu poděsilo, ale nevykolejilo. Pak už se mi škubání a přískoky nepodařilo předvézt. Protože jsem ženská zvědavá, za dobu instruktáže jsme probrali kde co. Zatáčení plynulou jízdu přibržďování otáčení auta na místě couvání. Volantem Felicie se tedy člověk při zatáčkách v nízké rychlosti nakroutí až běda. Je zajímavé, že každý nevidomý s tím volantem chtěl kroutit jinak. Zdeňka měla tendenci si ho točit v dolní polovině u kolen já na něm zas ručkovala. Instruktor mi vysvětloval, že to se musí rukama do kříže že volant z ruky nepouštíme a neručkujeme po něm, jinak bychom nezatáčeli plynule. Jiný instruktor zas jinému účastníkovi říkal, že volant vedeme a neškubeme s ním!
No taky zajímavá kapitola jak po slepu správně točit auto. Je pravda, že jsem si představovala, že jedna otáčka volantem o 360 stupňů se rovná otočení auta o 360 stupňů. Tak tento mýtus byl zatraceně brzy pryč. A tím jsem vlastně ztratila takové to orientační gonio. Tedy utvořit si obraz o tom, když jedu o kolik stupňů musím volantem otočit, aby to zatočilo třeba o 45 stupňů. navíc čím vyšší rychlost, tím míň je třeba volantem do zatáčky točit. A tím jak to je vlastně nestabilní tedy ve smyslu poměru rychlosti a stupňů otočky volantem, si nemohu utvořit obraz, že pětisekundová zatáčka bude dobře zvládnuta otočením volantu třeba dejme tomu o 90 stupňů. Snažila jsem se orientovat se právě svítícím sluncem a takovou poměrovou úhlovou rychlostní řekněme souvislost si pro jízdu vytvořit, ale nakonec jsem k zdárnému výsledku nepřišla. Možná bych ke zdárnějšímu výsledku došla, kdybych vynechala sledování úhlového otáčení volantu a vzala v potaz jen pohyb auta v sekundách a prudkost otočky. Kdo ví. Už těch filosofickejch úvah nechám. Prostě člověk potom přemýšlí, co mohl ještě lépe pochopit.
S instruktorem jsme se dohodli, že si mne vezme na jízdu po okruhu. Bohu žel se mi to nepodařilo. A tady je jediná má no řekněme trochu kritika. Každá značka auta, i když má stejné vybavení se chová pod rukama a nohama jinak. A přesedlat z instruktážního modelu na jiný pro jízdu na okruhu je věc řekněme silně stresující. Tedy aspoň pro mne. Už jsem si tak nějak do hlavy z Felicie zapsala, jak hluboko pracují pedály, jak moc točit volantem do zatáček a v bílém fordu, který jsem dostala na jízdu po okruhu byl ten model nepoužitelný. No ten Fordík, dvoulitr, byl úžasnej! Pedálky reagovaly na stisk plus mínus 5 centimetrů! I volant se choval v zatáčkách daleko dynamičtěji, takže stačilo zatáčku brát otočením o maximálně 90 stupňů. Tím se Ford značně přiblížil mým původním představám jak to asi vypadá v poměru otočka volantem a stupně zatáčení. Protože měl ale řadící páku posunutou byť i o pár centimetrů jinam, už to působilo problémy, protože jsem ji podle nácviku hledala tam, kde byla na Felicii. A tak mne to poněkud dezorientovalo a znejistilo. Takže snad pro příště: Na kterém autě jsi se zacvičoval, na tomtéž jeď. Jinak si tu jízdu nevychutnáš. Je to jako s počítači. Zácvikový ve středisku není stejný jako tvůj doma. Na variabilitu si člověk zvykne jedině praxí. Zde to věci spíš uškodilo, protože měnit parametry po první zkušenosti těsně po zácviku není pro prožitek řekněme ono. Navíc instruktor, který klienta zacvičuje už tak nějak ví, co tomu člověku šlo a jaká s ním byla komunikace. Proto jsem se na jízdu snažila dostat k instruktoru zacvičovateli. No ale nestěžuju si, já to měla dobrý!
Oba instruktoři byli sympatičtí a vstřícní. Jen jejich chyba je, že na jízdách tak nějak úplně mylně předpokládali, že co jsme se naučili tedy spíš co nám bylo ukázáno také důsledně umíme. A to se tedy zatraceně mýlili. Když jsem při ostré jízdě dostala povel "zařaďte dvojku" nechápavě jsem se zeptala "A jak?" a měla jsem sto chutí zabrzdit a dál nejet, protože jsem si uvědomovala, že auto jede dál a já nejsem schopná splnit pokyn. Prostě ta řadící páka mě bude strašit dlouho předlouho! Svou ostrou jízdu už jsem si na kazeťák nahrála a občas si to pustím a zanalyzuji. Bohu žel, protože jsem musela brzy odejít, další jízdy jsem už neabsolvovala. Příště se mi možná podaří zařídit si přes Tyflocentrum třeba i placený doprovod po Brně, abych směla zůstat co nejdéle. Doufám, že se ještě tak skvělá akce někdy uskuteční.
Dárečky mne také potěšily. Ty nálepky na hůl jsem nikdy neměla a reflexní nálepku taky ne. Moc za tuto akci děkuji!
Míla B.
Rád bych napsal několik svých postřehů týkajících se zážitkového kurzu řízení osobního auta pro nevidomé:
Nejprve musím konstatovat, že oceňuji nápad, aby si mohl zrakově postižený vyzkoušet automobil řídit, a zejména jeho vynikající realizaci v podobě, v jaké jsme jí byli svědky. Především bych rád poukázal na dle mého názoru výbornou organizaci celé akce, a to od přihlášek s krátkým dotazníkem, zda účastník již automobil někdy zkoušel řídit, až po samý průběh akce. Rovněž oceňuji i důvtip organizátorů spočívající mimo jiné ve "vydání" řidičského průkazu pro účastníky kurzu a jeho obsahu (pozn. interpretace zkratky VIP v podobě Visually Impaired People je opravdu povedená :-)).
Také pokládám za prospěšnou diskusi se zástupci oddělení prevence městské policie, kde jsem se dozvěděl některé nové informace.
Kurs byl pro mě přínosnou zkušeností a zážitkem, i když jsem předtím osobní automobil řídit zkoušel. Ovšem na Masarykově okruhu bylo mnohem více prostoru pro bezpečnou jízdu.
Jako námět pro příští podobný zážitkový kurs by bylo vhodné, pokud to provést lze, vyzkoušet si delší jízdu po rovině s případnou možností zabrždění auta do zastavení ve větší rychlosti (např. cca 60 km/h). Tím by si zrakově postižený udělal představu, jak dlouho zhruba trvá zastavení auta v takové rychlosti.
A co říci závěrem? Rád bych poděkoval organizátorům celého zážitkového kurzu za skvěle odvedenou práci a zároveň je povzbudil k opakování celé akce v budoucnu.
S pozdravem
Radim Ch.
Předně musím moc poděkovat za zorganizování této akce!
Je hloupé, když člověk blbě vidí, je ještě hloupější, když nepozná lidi, se kterými chce mluvit a nereaguje na jejich mávání, posuňky či jiné nabidky komunikace, ale co je z mého čistě subjektivního hodnocení nejpitomější je, že nemůže řídit auto! No nepřeháním - já to tak cítím.
Přesto, ale možná právě proto, že v naší rodině nikdy auto nebylo a není ač by mohlo, hlodala ve mně dobrých 20 let pochybnost, zda kdyby i to auto bylo, a ovšem kdybych na to taky viděl, jestli bych to vůbec uměl řídit.
Rozuměj: jestli můj handicap mě tak nezměnil vnímání okolí, že i kdybych nakrásně "prohlédl", nic by to nepomohlo... Krom toho jsem si při debatách řidičů připadal tak trochu jako malé dítě, které řečem "dospělých" rozumí tak napůl...
Tak tedy toto se asi tak po 12-ti kilometrech mého slavného ježdění autem změnilo. Řekl bych, že tato zkušenost k dospělému muži patří a řekl bych, že z těch opravdu zásadních, o které jsem kdy stál, to byla ta poslední, která mi chyběla.
No a z těch praktických zážitků a zkušeností:
No přirozeně je dost rozdíl zvládnout základy ovládání auta a jezdit uprostřed dopravy, navíc podle pravidel a ještě přitom nikoho nezabít, ale tuhle ambici není potřeba si dávat, protože silniční doprava je na dobrém zraku postavená a bez něj to opravdu nejde...
Každopádně: bude-li nějaký další ročník, hlásím se rovnou!:)
Mějte se v Brně všichni prima,
Karel K.
Nejprve děkuji za skvělý zážitek. Akce se mi celkově velice líbila. Byla to pro mě jako pro nevidomého ojedinělá příležitost.
Za důležité považuji otevřeně popsat i velké rozdíly v přístupu instruktorů k akci a nevidomým samotným.
Jeden instruktor celou jízdu odřídil a jediná netradiční věc pro mě byla, že jsem seděl vlevo. Tato jízda mi prakticky nic nedala. Naštěstí jsem s tímto instruktorem nejel všechny jízdy.
Naopak jiný instruktor nejdříve slovně naváděl a fyzicky pouze opravoval moje směrové nepřesnosti. S tímto instruktorem jsem často řadil a používal spojku a plyn. Tato jízda pro mě byla opravdovým zážitkem.
Zajímavé pro mě bylo poznat rozdílnost v citlivosti řízení jednotlivých typů aut, neboť jsem jel každou jízdu s jiným autem.
Celkově se mi akce velice líbila, za pěkné zážitky z okruhu děkuje
Petr N.
Řízení osobního auta, pro mne, bylo velice zajímavým zážitkem. Kamarádka, která se této akce nemohla zúčastnit, se mně ptala, kdy se bude zážitkový kurz opakovat.
Máte něco takového v plánu? Mně samotnou, by to také zajímalo.
Za všechny zážitky děkuji. S pozdravem se loučí
Wanda H.
Posílám moc pozdravů přečetli jsme si s manželem vaši akci na Brněnském okruhu. Protože jsme byli na dovolené, dozvěděli jsme se o akci bohužel až když už proběhla. Manžel je nevidomý půl svého života tj.25let, ale autem by se svézt moc chtěl. Kdysi měl řidičák. Proto by nás zajímalo jestli takovou bezva akci ještě někdy zopakujete. Nashledanou
Pavla P.
Zpět na Automotodrom 2005
Nabízíme praxi studentům sociálních, speciálně pedagogických či výtvarných oborů (VŠ, VOŠ).
Děkujeme za podporu.
Veškeré připomínky zasílejte na adresu webmaster@tyflocentrumbrno.cz
K jakémukoliv užití textů a obrázků, uveřejněných na tomto serveru, je třeba
souhlas provozovatele.
Prohlášení o přístupnosti © TyfloCentrum Brno, o.p.s. 2002-20
Hostováno na WEDOS.CZ
