---

Splněný sen Jiřího Reichela

"Tu bílou hůlku si odložte na zadní sedadlo," řekl mi učitel autoškoly (ve středu 19. října však i anděl strážný) krátce poté, co jsme se navzájem pozdravili a představili. To se už sunu do auta na post řidiče. Rukama svírám volant, nohy si prohlížejí pedály a v duchu si opakuji: spojka, brzda a plyn. Také uši mají pohotovost ...

Mám totiž spolu s dalšími jednapadesáti nevidomými a slabozrakými účastníky historicky prvního zážitkového kurzu v řízení motorového vozidla u nás za sebou cvičný praktický test řidičské způsobilosti, který probíhal téměř celé dopoledne na prostorném parkovišti brněnského Automotodromu. Zde jsme byli rozděleni do dvou skupin. Na ty, kteří už měli nějakou zkušenost s řízením auta a na ty, které kromě domluvených pokynů pro navigaci bylo nutno seznámit i s těmi základními úkony - startování, způsob řazení rychlostí, uvést auto do pohybu, ale umět i včas zabrzdit. K dispozici bylo devět vozů s dvojím řízením z brněnských autoškol. Po absolvování cvičné jízdy jsme obdrželi potvrzení do registračního průkazu, které nás opravňovalo k jízdě na Masarykově okruhu.

"Tak co, pustíme se do toho?" klidným hlasem mě vybízí "anděl". Souhlasím, otáčím klíčkem doprava, trochu přidržím, motor Felicie 1 900 diesel naskočil a já bezděčně opakuji pokyny instruktora: "Prošlápneme spojku, zařadíme jedničku a pomalu dáváme nohu ze spojky ..." Přidávám plyn, jedu! "Výborně ... trošku doleva," registruji další pokyn, točím volantem doleva ... "To je moc, mírně vpravo ...," cítím učitelovu ruku na volantu. Srovnáváme společně kola a jsem vyzývám k zařazení dvojky. Sešlápnu spojku, řadím a uvolňuji spojku, přidávám plyn.

Letmo se domlouvám s instruktorem, aby mě raději slovně navigoval při zatáčení prostřednictvím ciferníku hodin (mírně nalevo jedenáctka, více desítka, pravý úhel devítka - obdobně se zatáčením napravo). Souhlas, daří se mi samostatnější řízení ... Mezitím přeřazuji na trojku, záhy na čtyřku, podle hlášení na tachometru udržuji padesátikilometrovou rychlost, ale především požadovaný směr jízdy. Nervozita ze mne opadává, cítím se dobře, začínám vychutnávat ten pocit z jízdy, o které se mi občas zdávalo.

"Přibrzdíme, točíme na desítku, ještě, ještě, stačí, vrátíme volant, dobře, jsme rovně, přidáme plyn ...," Mám radost, "anděl" je spokojen. "Máme před sebou dlouhou rovinku, můžete přidat plyn, točíme na jedenáctku, držte směr, kontrolujte si rovinu na volantu, předjíždíme, ještě trochu plynu ... přibrzdíme a točíme na dvojku, stačí, držíme směr...," Vedle nezbytných pokynů jsem průběžně informován o profilu tratě, klesání, stoupání, zatáčky, rovinky.

Dostávám pokyn k zastavení. Brzdím. Co se stalo, jakou jsem udělal chybu? Provinile se otáčím na instruktora. "Jsme v cíli, ještě kousek dopředu, ještě, stačí," a opět klidným hlasem dodává: "Vyhoďte rychlost, hotovo." Děkuji, musíme se rychle rozloučit, protože se již na dveře vozu sápe další nedočkavec.

"Jaké to bylo?" slyším z hloučku hlas Hanky Bubeníčkové, ředitelky brněnského TyfloCentra, které zorganizovalo tuto nevšední akci. Jedním dechem odpovídám: "Skvělé, splnil se mi sen!" Jsem šťastný, ale také docela psychicky unaven.

Únavu cítím v hlase i všudypřítomné Hanky, ale i ona je s průběhem zážitkového kurzu spokojena. Vidí to očekávání, napětí a radost kolem sebe. Seznamuje mě s externistou TyfloCentra Michalem Egerem, který staronový nápad dotáhl až k realizaci. Za mimořádně výhodných podmínek (spotřeba benzinu) získal pro danou myšlenku brněnské autoškoly. Za symbolickou jednu korunu domluvil s výkonným ředitelem Automotodromu celodenní pronájem Masarykova okruhu.

Mezi účastníky je i Pepa Konečný. Ten již před devíti lety jako zcela nevidomý pod dohledem Hanky Bubeníčkové v jejím voze (tedy bez dvojího ovládání) úspěšně absolvoval Masarykův okruh.

Ti, kteří nebyli zrovna za volantem, měli možnost aktivně se zapojit do besedy se strážníky Městské policie Brno. Diskuse byla živá a oboustranně podnětná, vždyť motem byla bezpečnost nevidomých v silničním provozu. Nezůstalo jen při slovech. Mohli jsme si nechat polepit bílé hole reflexními samolepkami a všichni jsme dostali milou a velmi užitečnou pozornost - bezpečnostní reflexní pásku opatřenou suchým zipem na svrchní oděv.

Když paní ředitelka Bubeníčková vyzvala přítomné na možnost druhé jízdy, zařadil jsem se do početné řady zájemců. Tentokráte sedám za volant Fabie. Ta tam je únava! Občas je mi zase 15 metrů široká vozovka téměř 5,5 kilometru dlouhého Masarykova okruhu trochu úzká. Bdělý instruktor mě však operativně zásobuje potřebnými informacemi. Pro daný záměr zdejší okruh se 14 zatáčkami a 13 přímými úseky je opravdu ideální. Na té nejdelší (636 metrů měřící) rovince si to "kalím" pětasedmdesátkou. Zítra však už zase zaujmu pozici spolujezdce, budu moci plánovat trasy, odnášet a přinášet potřebné i nepotřebné věci do a z auta, snad i omýt skla, natankovat i zaplatit...

Přesto nebo snad právě proto mám velkou radost z toho, že za odborného dohledu se nám mnohým splnil sen. Za to patří náš dík všem, kteří se zasloužili o realizaci tohoto nevšedního, hluboce zážitkového kurzu. Milou vzpomínkou jistě bude i vtipný recesní řidičský průkaz, který obdrželi zrakově postižení účastníci po absolvování Masarykova okruhu.

Jiří Reichel (šéfredaktor časopisu Zora)

---

Zpět na Automotodrom 2005