---

Kronika ze dne 16.7.2006

Ráno nás v půl osmé vzbudilo bubnování na tamtamy a do toho Maruška a Vlaďka nějak divně křičely. Asi to byl indiánský pokřik. Potěšilo mě, že budíček byl poprvé za mého pravidelného pobytu tábora předveden živě, nikoli na diktafonu jako vždy předtím.

Od té chvíle až do svačiny probíhalo vše běžně. Jen na snídani neměl nikdo možnost dostat jen chleba a vodu v souvislosti s pamatovákem a na ranním nástupu se nezpívala táborovka ani neřvaly pokřiky, a to vše proto, že to byl první den tábora.

Ve čtení, jež bylo před svačinou, jsme se dozvěděli, že se bude číst knížka Poklad na Stříbrném jezeře od Karla Máje. Přečetli jsme si kapitolu první: Černý panter. Po svačině přišlo vymýšlení pokřiků, které bylo zrovna v naší hrací družince velkým úkolem a poseděli jsme u toho tři čtvrtě hodiny. Měli jsme si vymyslet i název družinky a vlastní jména v indiánské podobě. Už vím, co jsem - Bystrá mysl! Následoval oběd.

Od něj až do další svačiny probíhalo vše normálně. Jen k poledním neklidům přibyly dva: zdravověda a bubnování (asi indiánských rytmů). Vedla ho Maruška. Měla dva bubny, z toho plyne, že tam byly dva lidi nejvyšší počet. Po svačině následovala etapovka na ranní čtení. Spočívala v tom, že černý panter unesl nějakou panenku a my jsme se měli přeplavit pomocí přitahování na volné lano na druhý břeh, najít jí s pomocí tří rad jakéhosi šamana nebo někoho takového. No, nakonec jsme ji našli a pomocí pevného lana se na raftu přeplavili zpět po řece. Po etapovce byly dvě hodiny volna a po nich večeře.

Než ale začal zahajující táborák, ve kterém se podrobně vysvětlil pamatovák, čisťouš, koště, ptačka, restaurace apod., přišli rodiče Marušky, Honza a Marie Baltusovi, a povídali nám o Americe nebo spíš o její přírodě. Mně se to líbilo, bylo to vážně krásné a zajímavé, dobře vyprávět uměla zvlášť paní Baltusová a bylo to nejspíš tím, že byla učitelkou biologie. Po zmíněném táboráku a povídání o táboře proloženém mnoha písničkami byla večerka a šlo se spát. Usínala jsem asi až ve dvanáct, protože tam moje spolubydlící holky "kecaly" prý až do dvou, ještě že jsem usla dřív. Dobrou noc!

Napsala Ráchel Skleničková

Zpět na letní rehabilitační tábor pro nevidomé děti v roce 2006