---

Kronika ze dne 26.7.2005

Tak nám konečně nadešla chvíle puťáku. My jsme šli spojení Titáni s Korinťany. Většina poutníků měla brutální nervy ještě před tím, než jsme se vůbec začali pořádně připravovat, pročež se v úterý ráno probudila značně nesvá. Když se všichni konečně vypotáceli z postelí a aspoň trochu se rozkoukali, zavládl obvyklý ranní chaos, tentokrát ale ještě několikanásobně intenzivnější. Nakonec se nám všem nějakým zázrakem podařilo pobalit (bohové?), a tak už nic nebránilo tomu, abychom konečně vyrazili na puťák (pro většinu spíš stezku odvahy).

Vysadili nás kdesi v Maršově. Dostali jsme popis trasy, poslední snažení o dobré rady a preventivní promluvy do duše, přání šťastné cesty a "loučení" a pak se naše expedice už opravdu vydala do jámy lvové. Zpočátku vše na vzdory všem očekáváním probíhalo víceméně dobře. Šlo se klidně, neměli jsme žádné vážnější nehody a dokonce panovalo i něco jako dobrá nálada. Protože nás bylo osm, šli jsme celou dobu v neměnném pořadí - Tomáš Vrtek s Lukášem Tyrichtrem vpředu "hledali cestu" a já vedl ONdru Vohradského. Po chvíli jsme si dali krátkou pauzu na svačinu a až na drobný incident, kdy jsme "mírně sešli z cesty" a vedoucí se nad námi nakonec museli smilovat a pískáním nás navést zase správným směrem, stále nebylo výraznějších problémů. TAk jsme vesele došli až k předem avizovanému potoku, který jsme měli přebrodit, avšak my jsme z jakýchsi nikomu nepochopitelných důvodů procházeli po proudu. Kdo ví, jak dlouho by nás ještě bavilo takhle pokračovat, kdyby nás opět hvizd našich strážných andělů neomylně nenavigoval.

Trochu se posuneme v čase, protože se delší dobu nedělo nic moc zajímavého. Tak jsme dorazili až k závoře, kterou jsme podlezli, přesně podle popisu. Jedinou vadou na kráse situace bylo přání většiny zastavit se tady na oběd. Jakmile jsme se patřičně uvelebili a roztahali všude kolem svůj inventář, připomněl nám "nadmíru ukázněný" motorkář, kde že se to vlastně nacházíme. Museli jsme tedy plánovaný oběd zredukovat převážně jen na pití, a když už jsme byli na odchodu, obšťastnil nás svou přítomností další hodný kolega na motorce, a tak jsme jim ještě než jsme pokračovali dál svorně pěkně od plic zalychotili. Ještě že nám všudypřítomní vedoucí naši spontánní upřímnost odpustili - to by bylo dřepů jak nikdy. Po cestě jsme ještě krutě zabloudili v lese a Láďovi se urval popruh od batohu, tak jsem mu ho spínal zavíracím špendlíkem a posléze i nesl. Těsně u konce dnešní cesty jsme ještě jednou špatně odbočili na příliš frekventovanou silnici, takže nás ještě naposledy poslali správně. Když jsme dorazili na místo, většina už pořádně schvácená a hladová, nastaly chvíle nejnáročnější - ve výslednici jsme se se dvěma nebo spíš s jedním stanem ve čtyřech (,) "statečně" potýkaly přes tři hodiny. Když nám větší stan kluků nešel už moc dlouho, ten holčičí jsme postavili asi tak za pět minut, takže se jeho obyvatelky v mžiku nahrnuly dovnitř a spokojeně relaxovaly. Vrátili jsme se k rozestavěnému příteli. Podařilo se nám "krásně nalomit tyč, a tak jsme si ji taky poctivě přelepili náplastí. Nicméně nakonec nám stan stejně museli dostavět nějací dobrosrdeční skřítkové. Poshánět svoje zavazadla a jít se uložit ke "spánku"? Mám pocit, že tahle činnost byla pro většinu z nás vůbec nejobtížnější. O nějakém vaření jsme si už mohli nechat jenom zdát - ve finále se každý rád spokojil s kusem chleba s paštikou, případně s žalostně rozteklou atrapou sýra.

Ranní balení kupodivu nebylo ani zdaleka tak vyčerpávající, jak jsem čekal, dokonce jsem musel sbalit jen (!) jeden spacák a pár karimatek navíc. Aby se nám náš stan odměnil za včerejší neposlušnost, zbourat šel nádherně snadno a rychle, všivák jeden, akorát jsem si v něm pro změnu zapomněl kapesník. Ten druhý už byl horší - nejdřív scházel obal od tyček (ten nám nakonec čísi ochotná ruka podala), pak nešel ani na druhý pokus s už jakž takž složeným tropikem zapnout, tak nám ho naštěstí! prostě vzali a naložili. Snídaně probíhala asi tak stejně jako večeře - chleba a jeden či dva studené párky - a za doprovodu Fenzíkových Floydů jsme si posháněli svoje batohy. Svůj zraněný prst jsem si ošetřil už dávno, takže jsme dostali popis zpáteční cesty a něco pití pro všechny a potěšeně jsme vyšli. Fenzík nám totiž tvrdil, že popis má teď pět stran oproti včerejším třem, abychom vzápětí zjistili, že si z nás jen dělal ošklivou legraci, nep měl jenom stránku a kousek.

Hned ze začátku jsme si nehorázně zašli o tři kilometry. Přešli jsme totiž místo, kde jsme měli odbočit, domnívajíce se, že bude teprve následovat, vesele šli až kdo ví kam a odbočili na místě, které taky vypadalo přijatelně. Díky tomu bylo dnes podstatně více dohadů, zmatků, ruplých nervů a dokonce i pláče, ale nakonec se vše nějak vyřešilo a došli jsme, kam jsme měli. No tak dobře, dopotáceli se...

Ač tato kronika působí asi dost pesimistickým a všestranně kritickým dojmem, ve skutečnosti byl můj celkový pocit z puťáku veskrze pozitivní a tímto se omlouvám všem, které jsem případně urazil. Zároveň bych se chtěl také omluvit za všechny nesrovnalosti a za vše opomenuté - určitě je toho spousta. Tak, to by bylo z mé strany vše a puťáku zdar!!

Zpět na letní rehabilitační tábor pro nevidomé děti v roce 2005