---

O táboře v Bítýšce

S BÍLOU HOLÍ, S BÍLÝM ŠÁTKEM

Osobní zkušenost z tábora pro nevidomé a slabozraké děti 2004.

Už bylo na čase zmizet z Brna a odjet relaxovat někam do přírody! Abych toho neměla málo, nabrala jsem si na prázdniny 2004 dva tábory a jednu pobytovku. Do Veverské Bitýšky s nevidomými dětmi jsem mířila poprvé a opravdu jsem měla strach - ze seznamování s novými lidmi, ale hlavně ze samotné "práce"! Myslela jsem si: "Děti jsou všechny stejné, ale co to bude obnášet…?" Kvůli druhému táboru jsem měla odjíždět o den dřív, nakonec jsem zůstala do poslední chvíle. A byla jsem velice přakvapená - v mnoha směrech.

Do krásného prostředí u líné řeky Svratky, na tábořiště YMCA ve Veverské Bitýšce, jsme přijeli v sobotu 17. července 2004 odpoledne. Postupně jsem se seznamovala s těmi mnoha vedoucími a hned dostala na starost holky, s nimiž bylo třeba projít tábor a pomalu nacvičovat trasy. Byla jsem přidělena k Hance Pavlíčkové a Fenzíkovi a družince čtyř "malých holek". Patřila jim chatka číslo jedna, hned na kraji tábora, a proto měly nejsložitější cestu kamkoliv. Evička, řečená Ave, už tady několikrát byla a orientaci zvládla rychle sama, stejně tak i Deniska. Klárka měla osobní asistentku - sestru Lucku. Starala jsem se proto především o sedmiletou Simonku, která byla naše nejmladší a na tábor jela poprvé.

Letošní táborovou knihou i hrou byl Harry Potter a Kámen mudrců. Hned první den se noví žáci naučili zpívat "táborovku" složenou Jirkou Fenzíkem a vybavili se kouzelnickými čepicemi, plášti a hůlkami. V Příčné ulici si mohli koupit i vlastní kouzelné zvíře. Obrovský had za 200 skořápek byl neprodejný, a tak po dobu tábora plnil funkci "čisťouše". S hrdostí můžu napsat, že nejčastěji se připlazil do chatky číslo jedna:-)

Jak jsem se dozvěděla, na tomto táboře byly děti poprvé rozděleny na hry do jiných skupinek, než jsou družinky. V "koleji" bylo šest žáků a namíchaných velcí s malými, holky s klukama, a v každé byl jeden Němec. Také pokřiky Prachošňupu, Zmuchlofrku, Mlokovaku a Leskolusku byly česko - německé. Vedoucí byli s tímto novým systémem spokojení a od dětí jsem slyšela chválu zejména na to, že mohli být víc ve společnosti kluků z Německa. Možná se i oni cítili dobře, protože nebyli separovanou skupinkou.

Řešení etapových her bylo naprosto unikátní - tedy mně, zvyklé na "koukavé" tábory, to tak přišlo. Fascinovaly mě ty stezky a sítě z lan s rolničkami, obohacené o záclony, plastelínu či jehličnatou větvičku… A takové akce jako ptačka, puťák a restaurace.

Denní program byl ale pro mě velice náročný. S dětmi bylo nutné být nepřetržitě od rána do večera, a i když vedoucích bylo téměř tolik co dětí, bylo to vyčerpávající. Při denním vstávání v sedm ráno mi občas musela pomoct sklenička studené vody a Vlaďčin škodolibý smích. Poté, co se mi to stalo dvakrát, jsem byla náležitě poučená a vstávala sama. Děti budilo harrypotterovské soví houkání (tedy pokud zrovna nedošly v kazeťáku baterky) a Vlaďka s Davidem. Jak píší děti v denních kronikách: "Pak byla hygiena, potom snídaně a poté nástup, kde se zpívala táborovka." Dopoledne se obvykle četla knížka - Harry Potter a Kámen mudrců a já se velmi rychle naučila v této době odpočívat. Ve zbytku dne už to totiž často možné nebylo. Hrály nebo chystaly se hry, chodilo se k vodě, byly Neklidy (opaky poledních klidů - to jsem tady taky slyšela poprvé:-)) a do toho všechny "obyčejné" úkony jako je mytí, cesty na WC, svačinky, které tady ale dostávaly úplně jiný rozměr. Myslím, že právě toto - stálé udržování pozornosti, věnování se dětem nebo aspoň monitoring, kde děti jsou a co dělají, vyčerpávalo nejvíc.

Brzy jsem pochopila, že vodit děti za ruce je sice rychlé a pohodlné, ale do budoucna pro ně špatná služba. Po vzoru zkušenějších jsem se naučila za chůze tleskat nebo luskat prsty, místa potom označovat klepáním na ně (futra, stůl, zábradlí). Člověk taky musel všechno přesně popisovat, tj. pořád mluvit, uf!

Neměla jsem žádný Neklid, a tak se mi podařilo několikrát si po obědě schrupnout. Většinou jsem se ale donutila něco dělat, protože mi to přišlo nefér třeba vůči Klířce, Hankám a Vlaďce s Davidem, kteří denně výtvarničili, zpívali, jezdili na kánoi.

Po takových dnech, nabitých zážitky a nezvyklým množstvím pohybu, bylo peklo soustředit se ještě na večerních poradách. Moc se mi ale líbilo, že Radek každou začínal slovy: "Děkuji vám za dnešní den…"

Bylo mi vyčítáno, že se účastním poporadových "debatních kroužků u světlušky" místo abych šla spát, když jsem pořád tak unavená. Jenže to nešlo! Jsem od přírody družný a zvědavý člověk, a kdy jindy jsem se měla něco dozvědět o lidech, s nimiž jsem čtrnáct dní žila, a vyzvědět různé zkušenosti, zážitky, poznatky z práce s nevidomými?

Mezi vedoucími jsem se cítila moc dobře. Nikdo mi nedával nejevo, že jsem nováček a oni stmelená banda. Vládla tu pohodová atmosféra a soudržnost. Ta se projevovala zejména na večerním nástupu, kdy všichni stáli v kruhu, drželi se za ruce a po večerce, končící krásnými slovy: "Dobrou noc vám, které rád mám", posílali stisk. V prvních dnech jsem tápala a učila se, co a jak dělat. Obdivuji trpělivost Hanky P., která mi všechno vysvětlovala, a hlavně jí vděčím za to, co všechno jsem si uvědomila. Hodně mi dali i nevidomí instruktoři - Jirka a Lukáš, ale nejvíc mě ovlivnila Vlaďka.

Hlavní, na co si člověk při kontaktu s nevidomými musí zvyknou, je jejich svérázný humor. O čem se vidící stydí nebo bojí mluvit, tomu se slepí smějí a ještě si dělají srandu ze zaraženého koukavého! Třeba: "Budeme číst od nevidím do nevidím!" Jirka: "To je na táboře pro nevidomé celkem reálná záležitost." nebo: jako součást hry - školní trest - mělo být umývání aut. Lukáš: "A pak je necháme i řídit! Ten nejschopnější bude navigovat a ostatní se za trest povezou!" :-) Ještě jsme měli na svačinku "masážní sušenky" (Princess), jak je komentoval Lukáš a někdo (asi Klířka?) žádal Němce: "Plácen zí dý hlína." :-)

V průběhu prvních čtyř dnů mi docházela spousta věcí a třetí den mi z toho bylo hodně smutno, až jsem si myslela, že to na táboře do konce ani nevydržím. Bylo to v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že co pro koukavé znamená hodně, není pro nevidomého ničím a naopak. Například jsem se jednou dopoledne na poslední chvíli chytla za pusu, abych nevykřikla: "Hele, děcka, čáp!" A téhož dne jsem si všimla, jak jedna z holčiček soustředěně zkoumá vnější stranu dna sklenice. Žijeme sice na jedné planetě, ale každý máme svůj svět…

Byla jsem okouzlená nápady, jak pro nevidomé sestrojit různé věci - hmatově. Člověče nezlob se, rébus Autíčka, křížovky psané na pichťáku. No a do pichťáku jsem se úplně zamilovala! :-) Taky jsme se se Silvou učily jezdit na tandemu. Moc nám to nešlo. Ono to totiž jen vypadá jako nic! :-)

Jednou během tábora jsem cítila i zlost. Ne na nikoho konkrétního, ale na celou společnost a tuto dobu. Bylo to po hře "restaurace", kde koukaví "číšníci" - vedoucí schválně při kasírování šidí děti, aby na to děti byly do budoucna připravené! Je to bohužel pravda, a ne moc lichotivě vypovídající o našem světě.

Na dětech mě nejvíc překvapilo, jak jsou narozdíl od zdravých dětí hodné. Kdo má zkušenosti s oběma skupinami, pochopí, o čem mluvím. Jako by si tyto děti uvědomovaly, jaké jim hrozí nebezpečí, jsou disciplinované a až na výjimky poslušné. Na čem to můžu uvést, je večerka: nestalo se, že bychom po večerce někoho naháněli po táboře, nebo někoho vyháněli z cizí chatky. A ačkoliv mají děti různé zdravotní problémy, jsou v pohodě, umí si užívat života a radují se i ze zdánlivých maličkostí - třeba zpěvu ptáčka.

To mi připomíná, že jsem ještě nepsala o jedné pro mě důležité věci. Děti se tím bavily, vedoucí si asi ťukali na hlavu - zkoušela jsem chodit poslepu. Nejdřív jen se zavřenýma očima a po provázku, ale nevydržela jsem to a při pochybnostech je hned otevírala. Jednou večer jsem si vzala šátek a po poradě počkala na Lukáše. Dál pokračuji svým deníkem: "Odchytla jsem ho venku a vysvětlila svůj záměr. Vzal to vcelku v pohodě, ani se mi zpočátku nesmál. Šla jsem od skladu směrem k chatkám číslo 7 a 8, že půjdu podél nich k jídelně a k naší chatce. Před hlavním štábem (hned vedle skladu) jsem se ztratila, ale Lukáš přesně věděl, kde jsme. K chatce č. 7 jsem došla z pofidérního úhlu a byla trochu dezorientovaná. Celý úsek se mi zdál kratší, než jsem předpokládala. Holky v chatce se mi smály, s Helčinou pomocí jsem našla tatranku, i když jsem přesně věděla, kde ji mám! Ale jinak jsem ji nemohla najít! Poslepu jsem si i připnula nohavice a jeden zip mi dělal problémy. K záchodům jsme potom došli bez problémů, jenom vzdálenosti byly jaksi kratší…" Tenkrát poprvé jsem to vydržela asi necelou třičtvrtěhodinu. Potom jsem chodila zašátkovaná každý večer a moje orientace se postupně zlepšovala. Co se mi ale ne a ne povést - trefit od záchodů šikmo do branky. Jednou jsem zamířila do lesa, podruhé jsem si vykročila směr Veverská Bitýška...:-)

Nejdéle jsem byla v šátku tři hodiny a nejintenzivnější zážitek byla cesta do Veverské Bitýšky. Tam jsem nejistě škobrtala pouze po hlasu Silvy, která šla raději kolem řeky, a tak se mi povedlo sejít asi jen třikrát do lesa:-) Zpátky jsem se nechala vést Vlaďkou a opět jsem pochybovala o tom, že nevidí!

Chození poslepu jsem nebrala jako hru, ale jako zkušenost a nedělala jsem si z toho srandu. Na druhou stranu to vlastně hra byla - na dvě-tři hodinky denně. Ale pokud bych neměla vidět den? Několik dní? Nevím… Bylo mi dobře, protože jsem věděla, že si to můžu kdykoliv odvázat. Na druhou stranu mi bylo smutno, protože jsem si uvědomovala, že nevidomí to udělat nemohou.

Tento tábor byl školou v mnoha směrech, ale hlavně školou komunikace. Jak nepřesně a vycpávkově člověk mluví si uvědomí až v okamžiku, kdy se musí vyjadřovat přesně a účelně a ještě k tomu rychle! Nebo to poklepávání - za čtrnáct dnů jsem si to osvojila tak, že jsem potom doma mamince chtěla klepat na stůl, když si nesla kávu…:-) :-) :-)

Celkově se mi na táboře moc líbilo a našla jsem tady přátele jak z řad vedoucích, tak starších dětí. S některými se prozváníme, píšeme mejly. Někteří dospělí mě zase svými postoji a názory ovlivnili na celý život. Jsem ráda, že jsem tady byla a že jsem to vydržela, i když Radek "strašil", že se letos ani zdaleka "nejelo" na 100%. Hodlám to ale risknout a příště jet zas, pokud mě budete chtít.

Mějte se všichni moc krásně, ahoj Jiřka Falková.

Zpět na letní rehabilitační tábory pro nevidomé děti v roce 2004