Otevřít máslo, namazat si rovnoměrnou vrstvu na chleba a k tomu si nalít hrníček čaje. Jednoduchá věc, kterou dělám každý den. Jenže tehdy tomu tak nebylo. Byla jsem totiž slepá. Dočasnou nevidomost si redaktorka MF DNES vyzkoušela díky brněnskému TyfloCentru. Pokračování článku na iDNES.cz
Jaké to je, být slepý? Na tuto otázku se zájemcům snaží odpovědět brněnské TyfloCentrum, které tento pátek pořádá zážitkový seminář Brno, jak jste ho neviděli, v Domě pánů z Kunštátu. Pokračování článku na blogu STISK.
Lidové noviny, 20. 10. 2007
BRNO Zkusili jste si někdy namazat chleba či rozeznat bankovku se zavázanýma očima? Projít se poslepu ulicemi?
„Je to najednou úplné jiné vnímání. Svět je jakoby menší a všechno je mnohem intenzivnější," popsal svoje pocity z života naslepo konstruktér Jan Šebesta. Byl jedním z lidí, kteří se zapojili do akce Brno, jak jste ho neviděli. Speciální klapky přes oči jemu i dalším lidem ponořily svět do tmy. Běžné úkony se pro ně změnily v náročnou prověrku zbývajících smyslů.
Zážitkový seminář připravili pro zájemce pracovníci brněnského TyfloCentra, střediska sociálních služeb pro zrakově postižené. "Často se setkávám s tím, že lidé vlastně nechápou, kdo je zrakově postižený. Mají tendenci tak brát jen nevidomé, ale i další zrakové vady mohou výrazně komplikovat život," vysvětluje Lenka Pláteníková z TyfloCentra. I proto si čtrnáct včerejších účastníků mohlo pomocí speciálních brýlí také vyzkoušet, jak obtížné je pohybovat se třeba jen s jedním zdravým okem či s rozostřeným viděním. "Vlastní zážitek si člověk lépe zapamatuje, a navíc bude potom postiženým umět lépe pomoci," dodala Pláteníková.
Účastníci semináře, mezi nimiž byli studenti, herečka i příslušník městské policie, si se zakrytýma očima obkládali chléb rajčaty i zapalovali svíčku, prošli ulicemi odkázáni jen na navigaci průvodce a posléze pouze s bílou holí. S pořádáním podobných seminářů počítají v TyfloCentru i do budoucna, nabízet je zkusí úřadům či školám. "Chceme tak pomoci zbourat některé stále přežívající předsudky. Dokázat, že zrakově postižení nejsou pouze chudáci, ale rovnocenní partneři, kteří jen dělají věci jinak," podotkla Pláteníková.
jih
DNES, 20. 10. 2007
Na vlastní kůži jsem poznala, jaké to je mít svého anděla strážného. Jmenoval se Tomáš Kačer, je mu sedmadvacet a přidělili mi ho včera v devět ráno, aby mě chránil.
Brněnské Tyflocentrum, které se stará o nevidomé ve městě, uspořádalo zážitkový seminář, při němž si zájemci prošli Brno jenom po hmatu a čichu.
"Opisujte po zemi obloučky asi v šíři ramen a pamatujte na to, že kam nejde hůlka, nejdete ani vy," poučí účastníky jedna z organizátorů semináře Lenka Pláteníková, jak zacházet se slepeckou holí. Pak už šup, klapky na oči a tma. Tedy ne úplná, rozeznat světlo a stín ještě jde.
K běžnému slepeckému vybavení mám "komfort": diktafon s nahrávkou popisu cesty. Jinak je ale třeba soustředit se jen na vlastní schopnosti. "Anděl" může zasáhnout pouze v případě nevyhnutelného nebezpečí.
Musí mě také převést přes cestu, po které jezdí auta. Nezbývá nic jiného než mu stoprocentně věřit. Auta zní nebezpečně blízko a sejít z chodníku na silnici je o strach.
Na trase z Dominikánské ulice na Šilingrovo náměstí ulicí Husova přes nádvoří brněnského magistrátu a pátky na Dominikánskou pekelně mlátím holí do takzvané vodicí linie, tedy zdi po pravé straně, šťastně se (prý) vyhýbám odpadkovým košům či reklamním cedulím.
"To mám nejradši, když si někdo hraje na slepé," zaslechnu poznámku nějakého kolemjdoucího. Čím déle jdu, tím méně se bojím. Šilingrovo náměstí zní hlučně, orientuji se podle cvakání semaforu, rychlosti jízdy tramvají a hlavně podle hole. Ve vjezdu do magistrátu, jak mi pak pobavený Tomáš prozradil, neohroženě bouchám do jednoho auta za druhým.
Na nádvořích magistrátu se trošku zamotám a dokonce se mi daří smazat si kus nahrávky.
Trasu, kterou bych běžně šla asi deset minut, zvládnu s bílou holí a klapkami na očích za hodinu a pět minut. A to mě chválí za rychlost. Pořadatelé se diví, že jsem nenarazila do žádné poštovní schránky ani cedule. Mě naopak udivila informace, že jsem cestou potkala asi dvě stě lidí a objížděly mě maminky s kočárky. Jednoduše když jsem je neviděla, jako by tam nebyli.
Těsně na konci cesty mi jedna paní chtěla pomoct. Chňapla mě za ruku, odvedla ode zdi a nechala stát uprostřed chodníku. Netušila, že nevidomý potřebuje zůstat v kontaktu s prostředím, třeba právě se zdí.
Spokojena se svým slepeckým výkonem a nadšena, že znovu vidím, chci po netradiční procházce Brnem vyběhnout jezdící schody do supermarketu na náměstí Svobody. Zakopnu, rozplácnu se těsně před koncem na čtyři a mám co dělat, abych se včas stihla postavit na nohy. Při placení mě pak jeden pán zezadu praští nákupním košíkem do hlavy tak, že jsem si málem ukousla jazyk.
S bílou holí jsem byla opatrnější nejen já, ale i ostatní ke mně.
PAVLA ONDRUŠKOVÁ
Zpět na Zážitkové semináře
Nabízíme praxi studentům sociálních, speciálně pedagogických či výtvarných oborů (VŠ, VOŠ).
Děkujeme za podporu.
Veškeré připomínky zasílejte na adresu webmaster@tyflocentrumbrno.cz
K jakémukoliv užití textů a obrázků, uveřejněných na tomto serveru, je třeba
souhlas provozovatele.
Prohlášení o přístupnosti © TyfloCentrum Brno, o.p.s. 2002-20
Hostováno na WEDOS.CZ