---

Boženka Vavreková - Přikrylová
nevidomá sochařka

Narozena 9.6. 1978

Dvojice v objetí, strom, ženské torzo, to všechno můžete vidět i osahat na jejích výstavách. Zatím jich stihla uspořádat pár desítek a její tvář zná spousta lidí. V dětství si mohla třídit pastelky podle barev, ale teď už se jí sítnice skrze bílou mlhu pozvolna zakaluje do tmy. Nejraději má modrou. Kdysi ji matně viděla nad hlavou a ještě teď si ji dokáže vybavit. Umí si představit i červenou, žhavou jako oheň. Když si jde kupovat šaty, požádá prodavačku, ať ji dá něco modrého, a zbytek si pak vybírá po hmatu.

V šesté třídě jí na lavici poprvé plácli hroudu mazlavého bláta a Boženka měla strach, že se ušpiní. "Pak mě ale nadchl ten tajemný proces vypalování, sušení, glazurování. Proti plastelíně nebo moduritu mi to připadalo jako alchymie, jako narození dítěte. Do hlíny přenáším svoje pocity a zážitky, jako když si vidící člověk něco vyfotografuje. Mně jsou fotky k ničemu, takže do té měkké hmoty otiskuju svou hmatovou paměť.

Život bez věčně dotírající obraznosti v Božence zvolna probouzí zvláštní smysl. "Jsem dost citlivá na atmosféru prostoru. Když nám magistrát předával byt, udělalo se mi špatně už v průjezdu a z předsíně jsem pak vyděšená utekla zpátky na ulici. Cítila jsem tam strach a zlo. Později jsem se dozvěděla, že se tam nějaká paní otrávila plynem. Byt jsem musela vyčistit a provonět, ale přesto se dodnes nemůžu zbavit pocitu, že v tom prostoru zůstaly zbytky její energie. Někdy ji skoro vidím před sebou a cítím její charakter: byla to silná žena, sice vdaná, ale o všechno se starala sama. Podobně to mám s nevidomým kamarádem, který se v mém ateliéru pokusil otrávit. S manželem jsme ho zachránili, ale stejně brzy skočil pod vlak. Někdy ho tu cítím. Nábytek i televize začnou praskat a já vím, že je tady. V ateliéru jsem pak neudělala jedinou sochu a nakonec jsme ho městu vrátili, nemohla jsem tam vydržet".

Pronikání do méně zjevných vlastností prostředí je pro Boženku nutné za všech okolností. "Když přijdu do restaurace, začnu si stůl nejdříve prohlížet prsty, zkoumám jeho hrany, povrch, nohy, nenápadně, abych nevypadala jako cvok. Stejně tak u židlí, klik u dveří i u jídla. Jestliže vidící člověk dostane na talíř oběd, který se mu nelíbí, ani ho neočichá a neochutná, kdežto já prostě musím. Na žádný první pohled nenaletím. Musím hledat krásu věcí pod povrchem".

Boženka je autorkou sochy Slepá spravedlnost, která je umístěna v Kanceláři veřejného ochránce práv na Údolní 39 v Brně.

Z díla sochařky Boženky Vavrekové-Přikrylové

       

Zpět na stránku Hapateliéru