---

Návštěva vánočního koncertu Jakuba Smolíka v Městském divadle Znojmo, 16. 12. 2009

Je 16. prosince večer, venku je nevlídná zima, vítr fouká, Znojmo svítí tisíci barevných žároviček, vánoční atmosféra se nedá přehlédnout. A právě tento den je pro znojemské TyfloCentrum posledním pracovním dnem v tomto roce. Už od rána se loučíme s našimi klienty a přejeme si všechno nejlepší do roku dalšího. S některými jsme se rozloučili při návštěvě vánoční solné jeskyně s překvapením, s některými při pravidelných asistencích v domácnosti, s některými se rozloučíme za chvíli, po skončení vánočního koncertu Jakuba Smolíka.

Návštěva vánočního koncertu se pomalu řadí k tradičním akcím znojemského TyfloCentra. Loni jsme navštívili vánoční koncert Evy Pilarové, letos je to pro změnu Jakub Smolík se svou doprovodnou skupinou.

Zcela novým zážitkem pro znojemské klienty i pro průvodce (a vzhledem k reakcím umělců i pro ně) bylo absolvování autogramiády Jakuba Smolíka a jeho kamaráda a spolupracovníka Františka Kasla.

Čím tedy byla autogramiáda specifická pro naše klienty a jejich průvodce?

Autogramiáda probíhala na relativně malém prostoru foyer Městského divadla Znojmo. I pro vidící osoby, které se pohybovaly samostatně nebylo úplně jednoduché se zorientovat a stoupnout si do správné řady – koupě plakátů a CD nebo DVD, podpis Jakuba Smolíka a podpis Františka Kasla. Pro nevidomého s průvodcem, tj, pro dvojici, byl pohyb po foyer skoro nemožný. Protože jsem byla na akci jako průvodkyně nevidomé klientky, proběhla mi hlavou jedna myšlenka – buďto se i s klientkou budeme obě tvářit úplně přirozeně a prožijeme si tu autogramiádovou strkanici jako všichni zdraví lidé bez handicapu nebo dáme hodně výrazně najevo, že moje klientka je nevidomá a lidé nás pustí vpřed a budou se chovat ohleduplně. Klientka dala přednost variantě první (a mně byla tato možnost také příjemnější). A tak jsme stály v řadě a snažily se pomalu a vedle sebe posunovat vpřed. Bylo to těžké, ale ne nemožné. Asi se nám to dařilo dobře, protože nikdo z okolostojících lidí nám nedal přednost a všichni do nás strkali úplně stejně jako do ostatních. A konečně jsme se probojovali až ke stolu, kde seděl a podepisoval se Jakub Smolík. Ten si všiml, že moje klientka je nevidomá a měl snahu mluvit na mě jako na průvodkyni. Zeptal se: „Co tam mám slečně napsat?“ Zareagovala jsem: „Pane Smolíku, můžete mluvit přímo na moji klientku, já jsem jen průvodkyně, něco jako její oči.“ A bylo vidět, že Jakub Smolík se okamžitě zorientoval a situaci dál zvládl s empatií a grácií, na kterou je jeho publikum zvyklé. Mluvil přímo s klientkou, podepsal jí plakát, napsal jí věnování podle jejího přání a podepsané věci podal přímo jí. A v podstatě úplně stejně jsme pochodili i u Františka Kasla.

Teprve zpětně jsem si uvědomila, že jsem asi na malou chvíli tu řadu na podpisy zbrzdila, ale nikdo nic nenamítal. Všechno proběhlo v pohodě, okolostojící lidé si výše uvedený rozhovor také vyslechli, ale nikdo se nezlobil, že zdržujeme, nikdo nebrblal ani nic podobného. A musím říct, že i této skutečnost přispěla k příjemné vánoční atmosféře, která provázela celý koncert.

Zpět na stránky regionálního pracoviště ve Znojmě